Biofyzika

Tímto článkem se dámy a pánové vracím k biofyzice. Co k tomu říct. Byl to jeden velký hnus, ale naučit se na něj asi dá.

Biofyzika úplně první předmět, který zakončujete jako medické miminko v prváku v zimě zkouškou. První zkouška, první větší stres (nebo třetí, pokud počítám i maturitu a přijímačky). Nikdo neví jak se tolik informací najednou naučit, i když v průběhu semestru proplouváte anatomií.

Kde jsou asi největší úskalí biofyziky? Jsou to tři hlavní věci. 

1.) Probírá se ve stejném semestru jako anatomie - a všichni se radši učí anču než nějakou biofyziku 

2.) zkouškový TEST - opravdová lahůdka Biofyzikálního ústavu, když někdo z zkoušky vyletí, je to většinou na testu

3.) Je to neskutečná nuda - ale že hrozná

Takže pojďme na to

Semestr

V zimě má biofyzika dvě přednášky týdně. Jednu na delší a jednu krátkou. Jsou klasicky nepovinné. Ze všech přednášek jsem byl na dvou, protože jak již jsem psal výše, je to strašná nuda. Pan profesor mluví pomalu a rozvážně, je osm ráno, pondělí a vy máte chuť spíš spát než poslouchat.

Já jsem bydlel v té době v Brně a věřte mi, že možnost prodloužit si spánek o dvě hodiny v pondělí ráno je teda opravdu velké pokušení, kterému jsem se poddal v podstatě každý týden.

Hned první přednášku pan profesor chyběl a poslal tam místo sebe dr. B., aby nám přednesl své téma, které měl mít původně až za pár týdnů. Pan doktor mi strašně připomněl mého bývalého učitele z gymplu, protože z jeho přednášky bylo 95% filozofických blbostí a ten zbytek se věnoval biofyzice. Pan doktor přednáší informatiku ale o ní až níže.

Co se týče toho, co se na přednáškách probírá, tak je to asi pětina toho, co se musíte ke zkoušce naučit a mám pocit, že v nich byly zahrnuty i takové zbytečnosti a hlavně zajímavosti, které sice okoření přednášku, ale vám budou při studiu k ničemu (například z čeho se vyrábí penilní implantáty a další zázraky plastické chirurgie :D).

Každý týden pak máte cvičení. A to trvá tři hodiny a dvacet minut. Ano, čtete správně. TŘI HODINY DVACET. Je to úmorné a většina osazenstva je považuje za maximální ztrátu času (protože se místo nich mohli učit anatomii v knihovně). Bohužel jsou povinné. Střídají se témata, kterým se budete věnovat. Jsou společná cvičení, která budete dělat celý kruh najednou a pak taková individuální, ty se vám budou střídat mezi vámi a budete na to vždy jen s pár lidma.

Probíhá vše na Biofyzikálním ústavu a vyučuje vás kdekdo, většinou nějací asistenti. Někdo zkouší, někdo ne. Každý si dělá prezentaci na téma, které si vybere nebo mu něco přidělí. A odevzdáváte z každého cvičení protokol. Na protokoly si budete muset zvyknout, protože je to věc, která vás bude otravovat celé tři roky preklinických předmětů. Někdy je to opravdu dokument, kde vyhodnocujete nějaký experiment (to platí i pro biofyziku) a někdy je slovo protokol jen krycí název pro odpovídání na otázky k učivu (ahoj biochemko :D). 

Protokoly mi zabrali vždycky hrozně moc času a strašně mě (ano, po 151.) otravovaly, stejně jako celá biofyzika. Jsou často dlouhé, musíte dělat grafy v excelu (někdy excel opravdu nespolupracuje) a píšete závěry o věcech, o kterých nemáte ani páru, protože to nechápete. Naštěstí asistenti vám na to dají většinou týden, takže se to dá. Z protokolů se pak píšou známky do karty, ale nemyslím si, že se na to někdo u zkoušky dívá. 

Pak jsou ještě takové přednášky z informatiky místo cvičení, ale na ty nikdo normální nechodil a obecně je to podle mě strašná ztráta času.

Z čeho se učit

Pan profesor napsal takovou velkou bílou knihu, kterou si prostě pořiďte a naučte. Pokuste se ji nekupovat novou, protože je poměrně drahá na to, že je to fakultní bílé skriptum (něco přes 300), ale pokud chcete novou a máte prachy, tak asi proč ne. Na můj vkus byla trošku špatně stravitelná, protože jsem do té doby četl jen málo vysokoškolsky odborného textu a tohle je teda výtvor par excellence.

Jinak je ještě taková stará zelená kniha od vydavatelství Neptun, ale tu nekupujte pokud se vám ji někdo snaží podstrčit, je to v podstatě o samé, ale bílá skripta jsou aktualizovaná. 

Návody k protokolům najdete na stránkách ústavu. Doufám. Ono totiž tam byly zastaralé informace už před dvěma roky :D.

Zkouška

Na konci prvního semestru budete psát zápočťák z témat cvičení, který není vůbec těžký a soubor na naučení určitě najdete v kouzelném disku. No a pak už jen udělat zkoušku. 

Jak dlouho se učit? Tři týdny je takový ideál, abyste to stihli třikrát projet. Ale každý se učí samozřejmě jinak dlouho. Biofyzika zavádí tím, že má v názvu "fyzika" a pak si člověk myslí, že to bude logické a že si spoustu věcí odvodí. No ale spíš ne. Spoustu věcí se budete muset našprtat, protože jste ještě nezkušení medici a v dalších ročnících si pak uvědomíte, že spoustu informací vám dávali už na biofyzice, ale vy jste je nechápali. Hodně věcí pochopíte až ve fyziologii, která se o biofyziku dost otírá, ale zas tak hrozné to zas není.

Otázek je něco přes 100 a dělí se na dvě části - obecná biofyzika a přístroje. 

První část je takové opakování ze střední školy okořeněné o pár lékařštějších kapitol, jak typy cév, akční potenciál, bioimpedance atd. No a ještě je tam pár otázek na informatiku respektive bioinformatiku a dvě otázky na derivace a integrály. Upřímně, vůbec nechápu, proč tam tyhle otázky jsou, protože pokud vím, tak nejsou asi moc ve skriptech a nevím proč bych se měl učit hardware, software atd. Co se týče té matiky, tak jsem slyšel, že když si to někdo vytáhne na zkoušce, tak může tahat znovu, což potvrzuje jen moje tvrzení, že je to k ničemu (protože doktor opravdu nemá čas si mezi přijmem pacientů spočítat nějaké ty rovnice s integrály :D no nic...). Přesto jsem se podíval alespoň na nějaký základ co to vůbec je a vám doporučuji to stejné. 

Druhá část se týká přístrojů, nástrojů v lákařství a využívaných metod. Tyhle věci proberete i ve fyziologii (částečně) a za mě to byla po obecné biofyz taková stravitelnější část (i když ty stomatologické nástroje :DD).

Poté co se tedy naučíte (nebo pokusíte naučit otázky), tak jdete na zkoušku. Termíny jsou po cca 20 lidech a všichni jsou strašně nervní (protože první zkouška žejo :D). Pozvou vás dovnitř a sednete si ke stolečkům. Nejprve se píše test. Ne nadarmo se mu přezdívá MEM = Mornsteinovo eliminační monstrum a je to naprostý strašák všech lidí v prvním semestru. Pokud vás vyhodí, tak to bylo s největší pravděpodobností na testu. Testy se skládají z 20 otázek, které náhodně losuje počítač a kvůli té náhodě je to neskutečně o štěstí. Můžete mít na testu 4 otázky na informatiku a někdy tam na ni není ani jedna. Už si nepamatuju na kolik bodů to musíte napsat, při třetím pokusu se ta bodová hranice ještě více snižuje. Co se týče těch otázek v testu, tak výtah z nich je opět na kouzelném disku, ale nespoléhejte na to moc. Pan profesor ty otázky průběžně obmněňuje a před dvěma roky, kdy jsem dělal zkoušku já se už nezřídka kdy stávalo, že nové otázky tvořili třeba 3/4 testu (ale třeba je někdo aktualizoval, to nevím). 

Po testu jdete ven a pak vás zavolají zpět a přečtou výsledky. Pokud uspějete, pokračujete na ústní, pokud ne, jdete domů a myslím že si můžete prohlédnout chyby. 

Zkouší profesor, docent B., dr. B, docentka Š. a dr. V.. Nejobávanější je asi dr. V ale podle mě neoprávněně protože v ohlasy na něj byly v mém ročníku dobré a je to spíš nějaký drb zhrzených mediků. Nejhodnější je určitě profesor, ale on to má prostě v povaze. Docentka je taky v pohodě a ti poslední dva zkouší míň studentů, ale neslyšel jsem žádné šílené historky. Jsou docela tolerantní a biofyzika opravdu není předmět, který by byl u ústní vyhazovací. U testu je to jiné kafe, ale to už jsem zmiňoval.

Moje pocity

Jak už jsem několikrát psal, biofyzika mě nebavila. Nebyla moc logická, celé učivo na mě působilo jak kdyby někdo popsal celé lékařství, napsal o něm obrovskou knihu, vytrhal 300 stránek které se nějakých způsobem týkají fyziky, pak je k sobě nalepil bez celkového kontextu a vyučoval to jako předmět. Až budete ve vyšších ročnících, tak pochopíte co myslím. 

Protokoly jsem dělal často na poslední chvíli a obecně jsem biofyzice vůbec celý semestr nevěnoval pozornost. V pondělí a středu byla přednáška a my měli v úterý cvičení. Ve středu jsme navíc měli seminář z anatomie a to mě teda zajímalo mnohem více. 

Biofyziku jsem úspěšně ignoroval až do zápočtového testu, na který jsem se učil tak dva dny předem a v klidu ho zvládl. No a pak přišlo učení na zkoušky. Nenapsal jsem tehdy v biologii poslední test, takže jsem si to musel opravit v lednu a navíc jsem potřeboval někam napasovat kolokvium první pomoci a OPZ. Takže jsem 6. ledna udělal zároveň OPZ a opravu biologie a první pomoc jsem měl až nějak o tři dny později. Chtěl jsem se na zkoušku učit už během Vánoc, ale udělal jsem si dlouhé volno, takže reálně jsem začal až 9. ledna. Zkoušku jsem měl 23. ledna, takže jsem musel naplno využít 14 dní. Bylo to poměrně náročné, protože mě to strašně nebavilo a dělal jsem si ve dnech dlouhé pauzy.

V den zkoušky jsem byl strašně vystresovaný. Ráno jsem ještě procházel asi 3/4 učiva. Zapomněl jsem si opasek do kalhot na bytě, takže my ještě k tomu všemu padaly kalhoty. Opravdu zážitek. Dorazil jsem na kampus a test nějak napsal. Vyhazov mě minul asi o 2 body :D. Pak si mě a další dva lidi vzal nějaký zkoušející a až po zkoušce jsem si ho vyhledal v ISu a zjistil, že je to pan dr. B. Vytáhnul jsem si:

1.) Elektronový obal atomu, Pauliho princip výlučnosti

2.) Měření tlaku 

Měl jsem ohromné štěstí. První otázku jsem uměl už na maturitu z chemie a druhou jsem četl ráno. Při vytáhnutí jsem se pousmál a začal psát osnovu. Pan docent nám řekl, že kdo ji má napsanou, tak může k němu na zkoušení. Díval jsem se po učebně a dvě slečny, které byly se mnou psaly jako o život, tak jsem se zvednul, nadechnul se a šel.

První otázka byla fakt v pohodě. Pan docent se díval z okna jakoby ho skoro otravovalo, že tam něco říkám. Uměl jsem to, jenom mě zarazil, když jsem tvrdil, že elektron se v orbitalu nachází s 97% pravděpodobností. Řekl, že je to se 100% :DD, tak trochu jsem si stál za svým a on řekl, že jsem to teda asi někde četl a šli jsme dál.

Btw, tahle informace je doslova v každé učebnici fyziky, to co pan docent říkal, tak odporuje zákonům kvantové fyziky - hodně věcí je v nich o pravděpodobnostech a 100% pravděpodobnost není pravděpodobnost, ale jistota a tak se částice nechovají, ale to jsem se smál až po zkoušce :DD

Druhá otázka nebyla až tak okey, protože zkoušející se mě ptal hodně na principy a já tomu prostě moc nerozuměl. Nedokázal jsem vystvětlit co vlastně měří manžeta tonomentru a naštěstí jsme se nedostali k měření nitroočního tlaku, protože to jsem vynechal. A zásadně jsem odmítal se učil čí je jaká metoda, takže když se mě zeptal podle koho se metoda měření tlaku jmenuje, tak jsem nevěděl (teď už vím, že Riva Rocciho - skloňuje se to ve všech lékařských knihách, ale nikdo mi tehdy neřekl, že je to tak moc důležité).

Pan docent nebyl z druhé otázky moc nadšen a taky zmínil můj poměrně špatně napsaný test. Takže mi dal C a já byl šťastný jak blecha. Pamatuju si, jak jsem volal hned mámě a jak byla šťastná. 

Když se na to všechno dívám zpětně, tak učivo bylo opravdu jedna velká splácanina všeho možného. Jsem ale rád za zkušenost se zkouškou, koneckonců byla to moje první.

Přijímačky na medicínu - jak jsem to měl já - část II

Tento článek navazuje na předchozí, který se věnoval výběru lékařské fakulty. V pokračování píšu obecně o učení na přijímačky a o samotné strategii. Přijímací zkoušku na obor všeobecné lékařství jsem absolvoval pouze v Brně, takže se budu zmiňovat o přípravě jen na Masarykovu univerzitu.

Na medicínu jsem šel z gymplu, což beru jako úplně nejideálnější cestu. Středoškoláci se ptají, jestli se dá dostat i z jiných středních (např. ze zdravky). Určitě to jde, ale nemáte ten základ ze školy, takže se nemůžete hned od začátku zaměřovat na otázky, ale nejprve se musíte předměty - fyzika, chemie, biologie naučit. To vás určitě strašně brzdí, ale nezvládnutelné to taky není a doporučil bych nějaké intenzivní doučování. A začít musíte mnohem dříve než ostatní - od třeťáku například. Gympláci prosimvás nejdřív v říjnu.

Přihlášky na vysokou

Znám docela málo lidí, kteří si tak moc věřili, že si dali přihlášku jen na jednu vysokou školu a riskovali by tak, že se nikam nedostanou. Často si lidi k "vysněným" školám přidávají tzv. záchrany, kam je určitě vemou. Je to na vás a každý volí strategii trochu odlišnou.

1.) Jedna nebo nic

Pokud jste přesvědčení, že nikam jinam než na konkrétní jednu lékařskou fakultu nechcete, tak si dáváte jednu přihlášku. Když to nevyjde, tak plánujete "gap year" - tedy rok, kdy nebudete studovat, ujasníte si priority a buď pracujete, cestujete nebo si děláte jazykový certifikát. 

Je to určitě fajn, dát si od školy volno a trochu zvolnit. Není ale neobvyklé, že si v průběhu roku uvědomujete, že vám absence učení docela vyhovuje a že by bylo fajn jít na nějakou lehčí školu a tak se k medicíně už nevrátíte. Naopak pokud dáte přijímačky, tak vás čeká odměna v podobě dobrého pocitu minimálně na půlrok dopředu :D. Takže jde o individuální věc, taky na gap year není úplně univerzální návod. 

2.) Putování po lékařských fakultách

Asi nejčastější strategie zájemců o studium medicíny a tady si dovolím být trošku kritický. Dát si přihlášku na medicínu do Prahy, Brna a Olomouce zní sice jako naprosto skvělý nápad, protože na jednu se přece dostanete, že jo? Bohužel to má spíš opačný efekt. Učením na různé fakulty se tak zahltíte, že nakonec bude váš výkon všude poloviční a může se stát, že vás nevezmou nikde.

Každá fakulta má trošku jiné přijímačky. A po obdržení této informace to už tak růžově nevypadá. Učit se na tři přijímačky se stává určitě větší výzvou než učení se na jedny. Uvedu to třeba na příkladu Brno vs. Praha. Na Masarykově univerzitě úplně chybí ve zkoušce z biologie část o rostlinách, naopak v Praze tato část existuje a bývá i na přijímačkách. Pokud to zkusíte jen v Brně, tak se nebudete muset učit rostliny a ušetříte si tak čas. To znamená, že se lépe připavíte do Brna, protože se nebudete rozptylovat jinými zkouškami a zároveň získáte více času na učení. Rozumím ale naopak tomu, že pokud maturujete z biologie, tak kytičky studovat budete muset stejně a tak vám to nemusí vadit. Přesto si myslím, že lepší je zvolit si opravdu jednu primární fakultu a na tu se pořádně připravovat.

V neposlední řadě bývá problémem kolize termínů přijímaček dvou lékařských fakult, o které jsem psal v předchozím článku.

3.) Jedna medicína a pak záchrany

Tato strategie byla moje a myslím, že je nejefektivnější a nejvíc čas šetřící. Já si vybral všeobecné lékařství a pak zubní v Brně, za tyto dva obory se dělají jedny přijímačky. Pak jsem zvolil tyto záchrany:

• Lékařská genetika a molekulární diagnostika (LF MU)
  
• Astrofyzika (PřF MU)
  
• Zdravotnický laborant (LF MU)
• Chemie pro medicínské aplikace (FCH VUT)

Chemie na VUT šla na známky, takže už od března jsem věděl, že jsem přijat.

Já jsem nikdy na střední nebyl úplně blázen do faktu, že bych pomáhal lidem, takže se mi líbily vždy i jiné nelékařské přirodovědné obory a neměl bych problém se studiem jinde. Ta astrofyzika byla trošku mimo, ale byl to můj dětský sen a splnil bych si ho jen tím, že by mě vzali :D.

Masarykova univerzita má tu výhodu, že na velké části oborů člověk dělá TSP (Test Studijních Předpokladů) a pak případně oborový test. TSP bylo potřeba na astrofyziku i na genetiku, kde se navíc dělal oborový test z biologie a chemie. Jedná se o takový obecný test, na který se nedá moc naučit, lze trénovat testy z minulých let a naučit se, jak jsou otázky koncipovány. 

Tady bych doplnil, že kurzy na TSP jsou asi nejvíc komerční záležitost co znám a požadují obrovské prachy za málo lekcí. Doslova rýžují na zoufalosti uchazečů a kurzy nemají valné hodnoty. Dobře zvažte, jestli to potřebujete.

Zdravotnický laborant pak má stejné přijímačky jako na medicínu, jenom jsou později a taky o kapku lehčí. 

Takže když si to sesumírujeme tak jsem dělal nejprve TSP, na které se člověk nemusel moc učit, pak oborový test z biologie a chemie, což byla hodně light verze testů na medicínu a nakonec samotné přijímačky na medicínu. Za mě ideální.

Na můj postup jsem strašně pyšný, tak se kdyžtak omlouvám, kdyby v průběhu článku některé pasáže působili až moc vychloubavě :DD.

Maturitní ročník a učení

Závěrečný ročník na gymplu byl pro mě opravdu zajímavý zážitek. Naše škola v té době nás rozdělila do čtyř větví, které měli vlastní předměty - přírodovědná, humanitní, technická a ekonomická. My na přírodovědné jsme docházeli do chemie, fyziky a biologie. Společně se třídou nám zůstaly jazyky, čeština a částečně i tělocvik. 

Přihlášky na vysoké školy se začaly podávat zhruba v průběhu listopadu a prosince a ve stejnou dobu se odevzdávala i přihláška k maturitě. V září to ještě vypadalo, že budu maturovat ve školní části z biologie a chemie. V průběhu prvního pololetí, jsem s nepříjemným pocitem sledoval, že maturitní otázky z biologie byly tak o 75% objemnější než ty z fyziky a začalo mi na mysl přicházet, že by bylo fajn maturovat z fyziky. Navíc jsme dostali po několika letech utrpení s jedním panem učitelem naprosto skvělou paní učitelku, která mě do fyzika naprosto vtáhla a to tak, že jsem se nakonec přihlásil na maturitu z fyziky.

Maturovat jsem si vybral tedy z češtiny, matiky, chemie a fyziky jakkoliv hrozivě to zní. Rozsahem největší byla určitě chemie (240 stran), fyzika bylo naopak příjemných asi 70 stran a učila se mi velmi dobře. 

Všem tohle doporučuju, ale rozumím tomu, že ne každý má skvělou učitelku v maturitním ročníku a fyziku máte spíše za peklo, které je jen otravou ve studiu. Takže kombinace biologie a chemie určitě taky není špatná, pokud to zvládnete.

Maturitní otázky jsem si vypracovával sám od ledna a dával jsem dohromady taky biologii. Měl jsem podmínku, že každý den musím vypracovat alespoň jednu otázku a bylo jedno z jakého předmětu. Tím, že jsem nematuroval z biologie a zaměřil jsem se na brněnské přijímačky na medicínu, jak už jsem zmiňoval jsou bez kytiček a i zvířátek, tak jsem si zpracoval taková menší skripta, která zahrnovala potřebné informace jen pro přijímačky.

Modelovky a kurzy

Naprosto eseciální pro přijímačky na lékařskou fakultu v Brně jsou modelové testové otázky:

 

Průběžně jsem je procházel už od března. A zvýrazňoval jsem si všechny otázky, na které jsem odpověděl špatně. A pak jsem je ještě jednou celé prošel po maturitě. 

Když si na to celé vzpomenu, bylo to fakt náročné. Každý týden jsem psal testy a jestě k tomu jsem se pokoušel dělat otázky. 

Zájemci o studium ještě zvažují různé kurzy na přijímačky. Co určitě doporučuju, tak jsou kurzy od B-medic, kterých jsem se účastil a které se mi moc líbily. Jsou v různých městech po republice (Praha, Brno, Olomouc) ale i na Slovensku. Můžete si vybrat mezi hodně termíny, různými délkami kurzů a během pandemie dokonce stvořili online kurz v plné verzi, což mi přijde teda mega super. Učí vás studenti medicíny a pokud docházíte na prezenční kurzy tak píšete i průběžné testy a jste v malých studijních skupinkách po 16 lidech. Od té doby, co jsem tam byl já tak hodně věcí vylepšili a rozšířili, mají i svoje vlastní materiály a poskytnou rady k testům. Jako velký bonus beru fakt, že připravují primárně do Brna a po nástupu na školu jsem zjistil, že z naší studijní skupinky je na medicíně polovina! A to je teda hodně velký úspěch. 

LFMU pořádá i vlastní kurz, ale ten bohužel doporučit nemůžu. Nebyl jsem na něm a k tomu jsem slyšel pouze negativní reakce - že to je spíš ztráta času. Sedíte ve velké aule a posloucháte přednášku. Další komerční kurzy spíše obecně připravují na předměty, ze kterých se píše test, ale konkrétně otázky z modelovek neprochází, jak tomu je na B-medic. 

TSP, oborovky a přijímačkový test

V dubnu mě čekaly TSP a oborový test z chemie a biologie. Usilovně jsem studoval svoje skripta a modlil se, ať to zvládnu. Den před testem jsme měli na gymplu poslední zvonění, takže jsem si dal nějaké to pivo a to nebyl úplně dobrý nápad :D. V sobotu jsem se vydal do Brna a vystresovaný dorazil do malé auly na kampusu. Napsal jsem oborový test, který mi přišel jednoduchý a odpoledne TSP, které jsem si upřímně užil, protože mi přišel zábavný. Jako fakt. Při otevření první strany se mi udělaly mžitky před očima, protože analytická část je všechno možné jen ne pěkně vypadající test. Přeskakoval jsem úlohy, které vyžadovali delší zamyšlení a pak jsem se k nim vracel. Opravdový strach jsem měl z anglicky psaných úloh, protože jazyky mi moc nejdou. Nakonec i ta byla v pohodě. Za pár týdnů mi přisel výsledek a vzali mě na astrofyziku i genetiku. Takže záchrany byly zajištěny.

Udělal jsem v květnu ústní část maturity a pak jsem si opakoval na přijímačky na medicínu. Hodně lidí dělá tu chybu, že se učí na ten daný předmět a ne na přijímačkový test. Na obor všeobecné lékařství a zubní lékařství se píšou postupně tři testy - biologie, chemie, fyzika. Testy se každý rok sice neopakují, ale opakují se typy otázek. A to je klíč k úspěchu. Pokud si najdete testy z minulých let, tak zjistíte, že test jako takový má určitou strukturu, které se drží. 

Vezmu si jako příklad test z chemie. Prvních několik otázek se věnuje značkám molekul a zařazení prvků do jednotlivých skupin, pak se vyskytuje těžší příklad, který najdete v modelovkách (číselně jiný), výpočet látkového množství, koncentrace, pak otázka na acidobazickou rovnovázu (když do reakce přidám kyselinu, co se stane apod.), samozřejmě aminokyseliny a heterocykly a oblíbené je i výběr látek, které se liší o vodíky (fumarát-malát, pyruvát-laktát,...), typické jsou i otázky, kde máte podle funkční skupiny poznat, o jakou látku se jedná. 

A stejně je to i v dalších předmětech. Základem zůstává projet si modelovky a testy z minulých let. A pak se zaměřit na otázky, které se pravidelně v testech opakují.

Přijímačky

11. června 2019 jsem vstoupil na kampus a zamířil jsem do malé posluchárny. Stáli jsme na chodbě pak nás jedna paní a tři studentky pustily dovnitř. Postupně jsme napsali všechny testy a šli nervózně domů. Asi za pět dní se zobrazil v e-přihlášce výsledek. Pamatuju si, že jsem ten den každou hodinu aktualizova stránku. Pak jsem šel do koupelny napustit si vodu na umývání podlahy a ještě jednou stránku refreshnul. A bylo to tam. Přijat na všeobecné i zubní lékařství. Byl jsem strašně šťastný a taky se mi tak moc ulevilo. Moje cesta k medicíně se tímto uzavřela a začala cesta medicínou.

Vybral jsem si všeobecné lékařství a na test na zdravotnického laboranta jsem nešel.

Vybavila se mi teď scéna z Básníků: "Štěpánku, z tebe bude doktor!". No bude. To ještě chvilku potrvá, ale o tom zase jindy.

Shrnutí

Dostat se na medicínu není tak těžké, jen je třeba vědět jak na to a nenechávat vše náhodě. Shrnutí mých rad:

• Pokud jste na gymplu, maturujte z odborných předmětů, které jsou na přijímačkách
• Vyberte si jako záchranu obory, které taky souvisí s přírodními vědami
• Intenzivně se věnujte třetímu předmětu, z kterého nematurujete
• Běžte na kurz, ať vás to donutí něco dělat
• Využívejte přijímačkové testy z minulých let a procvičujte, které typy otázek vám nejdou
• Pokud se nedostanete, zvolte si cestu jak pokračovat a ujasněte si, jestli půjdete na přijímačky podruhé

A to je vše. Hodně štěstí.

MdC

Přijímačky na medicínu - jak jsem to měl já - část I

Navazuji na předchozí článek. Školu tedy máme vybranou a je to buhužel nebo bohudík medicína. Ta vysoká škola, o které se tolik mluví v souvislosti s nekonečným učením a nedostatkem volného času. Je to pravda jenom částečně. Ale o tom někdy příště.

Tento článek má dvě části. První se věnuje výběru školy a druhá pak přijímačkám - více o učení na ně a jejich průběhu. 

Výběr fakulty

Každý zájemce o studium medicíny si zjišťuje kde se vlastně dá tento obor - všeobecné lékařství - studovat. V dnešní době to jde na 8 fakultách v ČR a pak i v zahraničí (ale upřímně, lidí studujících v zahraničí je v tomhle případě fakt minimum, myslím že je člověk hodně rád, že to zvládne česky - ale čest výjimkám).

Co se týče fakult, nemůžu říct, že by nějaká byla asi vyloženě otřesná. Každá má určitě svoje pro a proti a to nejlépe zjistíte tím, že tam budete studovat. Co se týče pověsti, tak se vždycky strašné věci vytahují na ostravskou fakultu, protože tam byly nějaké podvody v přijímacím řízení... Nejde ale říct, že je to vyloženě špatná fakulta, vypadá to, že problémy vyřešili a pokud si to tam chcete hodit, tak směle do toho. 

Pokud se ještě oklikou vrátím k tomu zahraničí a srovnám úrovně zahraničních medicín a českých medicín, tak si troufnu říci, že to vyjde nastejno. Důkazem je velký zájem o české absolventy v zahraničí. Je otázkou jestli to nesouvisí spíše s nedostatkem lékařů...

Ale vraťme se do ČR

Seznam fakult

1.) Praha - 1., 2. a 3. lékařská - Karlova univerzita  

Jaký je rozdíl mezi  1., 2. a 3. lékařskou?

Velmi častá otázka. Historicky byly fakulty v Praze 3 kvůli specializacím. 1. lékařská byla základní, 2. se jmenovala dříve FDL = fakulta dětského lékařství a 3. lékařská se specializovala na hygienu. Dnes to už neplatí, ale tři fakulty zůstaly. Mají jen odlišné přijímačky a třetí lékařská je tak trochu speciální. Učí se na ní ne klasickou formou, ale po modulech (nejprve buňka ze všech pohledů, pak další téma ze všech pohledů atd).

2.) Hradec Králové, Plzeň - mimopražské ale Karlova univerzita  

Tyto dvě fakulty jsou pod správou Karlovy univerzity, ale vše potřebné mají v daném městě. V Hradci se dá studovat ještě lékařství ve vojenském režimu ve spolupráci lékařské fakulty a Univerzity obrany.

3.) Brno - Masarykova univerzita

Můj momentální domov. Krásný neustále se rozvíjející kampus, fakulta pod hlavičkou velké univerzity. Ano, dělám tady trochu promo, ale fakt se mi tam hodně líbí.

4.) Olomouc - Univerzita Palackého 

Nevím moc co k tomuto místu napsat, protože neznám nikoho kdo tam studuje a od lidí, kteří míří do Olomouce neustále jenom slyším, že je to krásné město. Tak asi tak

5.) Ostrava - Ostravská univerzita

Fakulta je otevřená jen pár let, koluje spousta pomluv, udělejte si vlastní názor :D. 

Nejčastější mýty a podivné poznámky na účet fakult 

"1. lékařská fakulta je strašně neosobní"

1. lékařská fakulta přijímá do prvního ročníku opravdu hodně studentů, ale to neznamená, že vám tam nikdo pomáhat nebude. Troufnu si říct, že ve všech školách časem vykrystalizují lidi, kteří si chtějí navzájem pomáhat a taky ti, kteří jsou od přírody solitéři. Je to lidská přirozenost a platí to určitě i na 1. lékařské.

"Olomouc je ale krásné město - má historické centrum!"

Je mi to velmi líto, ale to vám bude doslova k prdu. Medicína bude zabírat hodně vašeho času a na procházky městem moc času nezbude. Opravdu. Budete rádi, když zalezete do podniku s kamarády a pořádně si vylijete srdíčko. Historické centrum je k ničemu. Historické centrum mají mimochodem všechny města (možná kromě Ostravy), ve kterých fakulty jsou.

"Brno smrdí"

Většinou řekne člověk, který nebyl dál než na hlaváku. A věřte, že studovat medicínu se na hlaváku nedá. A to ani v Praze. A v Praze to taky smrdí, myslím.

"Do Ostravy jdou jen trapáci"

V Ostravě je regulérní fakulta. Nebojte se tam přihlásit.

"V Brně je to hlavně o samostudiu"

Doslova jedno z největších nepochopení systému vysoké školy, co jsem kdy slyšel. Ano překvapivě, je to hlavně o samostudiu, protože nejsme už na střední ani na základce, kde nás nutili se učit. Tady je opravdu každý sám za sebe a na přednáškách se takový obrovský objem učiva nedá stihnout probrat. Se samostudiem se musí počítat na jakékoliv lékařské fakultě.

"V Praze se na 1. LF stačí našprtat otázky"

Tohle platilo do doby před pár lety. Dnes už to tak není a musíte se na to opravdu pořádně naučit

"Na lékařské fakultě v __________ (doplň si název města) je to jednodušší než na ____"

Je to sporné. Pokud jste nestudovali na těch dvou školách, tak to moc nepoznáte, Navíc obtížnost školy určitě závisí i na tom, který zkoušející na vás zrovna vyjde, jaké budete mít štěstí na otázky, často jak budete vyspaní a v jaké náladě. Příliš mnoho proměných pro tak jednoduché tvrzení.

Výběr místa

Vaše preference mohou být různé a co jsem tak poslouchal i spolužáky, tak to měli všelijak. Obecně platí, že lokální dostupnost je takovým základním vodítkem - tedy jakou fakultu mám nejblíže.

Pozoruju takový jev, že lidi ze západní poloviny Česka studují v Praze a dalších jejich fakultách, lidi z východní pak míří do Brna, Olomouce a Ostravy. Samozřejmě jsou i výjimky a v Praze bude více lidí z celé republiky. Naopak Slováci jsou asi nejvíce v Brně, ale početná zastoupení mají i na dalších fakultách. 

Často bývá otázkou jak často chcete navštěvovat svůj domov, ale to člověk zjišťuje až nastoupí na školu. Extrém - každodenní dojíždění, což zajišťuje celkem velký časový závazek, hlavně pokud bydlíte ve větší vzdálenosti od univerzitního města. Ale určitě existuje spousta lidí, co to zvládá, úspěšně studují a využívají cestu vlakem k učení nebo odpočinku. Brzké ranní vstávání ale nebaví asi nikoho. Místní to mají asi nejjednodušší.

Osobní zkušenost

Pokud znáte někoho, kdo už medicínu studuje v místě, na které si myslíte, určitě se zkuste o tom s ním pobavit. Tyto zkušenosti jsou velmi cenné. Je to ale hodně subjektivní, a proto dávat na jediný názor taky není úplně dobré. 

Dále se dá vybírat podle toho jak na vás obecně daná fakulta působí, to lze zjistit na dnu otevřených dveří, datum se objevuje každoročně na stránkách. Obvykle na něm provádí studenti, takže je možnost se jich přímo zeptat. Nezapomeňte však, že DOD je takové promo fakulty a negativa se tam asi říkat určitě nebudou. Na co jsem třeba já osobně naprosto alergický - zmiňování co my máte a tam na té druhé fakultě to ještě nemají. Nerozumím tomu, proč se někdy na DOD zmiňuje tato "negativní motivace", pro mě to znamená jen signál, že mají potřebuju do ostatních kopat. Nechápu.

Můj výběr

Já bydlím docela blízko Brna, tak pro mě byla Masarykova univerzita jasná volba. Do Brna jsem chtěl už od základky. Táhla mě sem hezká architektura, princip moderního města, fakt, že jsem do pár minut od centra v přírodě. Také mě uchvátil kampus v Bohunicích a i po dvou letech co ho navštěvuju jsem se dosyta nevynadíval na tak hezkou soustavu budov.

Na DOD jsem byl už ve třeťáku a pamatuju si úplně přesně ten den. Ráno jsme vyrazili vlakem a sedli jsme si do malé posluchárny ve středu kampusu. Počkali jsme si na studentku, která nám povídala o programu všeobecné lékařství. Ty jiskry v očích jak povídala o své školy vidím ještě teď před sebou. Vzala nás na ústav biochemie a tam nám jedna paní doktorka všem změřila glykémii na obyčejném glukometru pro diabetiky. Já měl hodnotu 7 a od té doby jsem byl až do prohlídky u lékaře vystrašen, že mám cukrovku :D. Dneska už vím, že to byla blbost, protože jsem měl tehdy před hodinou jídlo a navíc bylo docela vedro a byl jsem trošičku ve stresu, protože nové prostředí, hodně lidí,... 

I tak se mi tam hodně líbílo a slíbil jsem, si, že tady chci studovat a je už jedno jestli lékařství nebo něco jiného. 

Přihlášku jsem si podal asi tři dny po spuštění možnosti podávání přihlášek a už stačilo "jen" udělat přijímačky.

Strategie výběru škol

Je to věc strašně důležitá a hodně lidí to podceňuje a pak se nedostávají tam kam chtěli. Pokud se hlásíte na medicínu, doporučuju vám si opravdu vybrat tu hlavní fakultu, u které se budete připravovat na přijímačky nejintenzivněji. Hodně lidí si dává přihlášky na 2, 3, 4 fakulty a pak celý červen nedělá nic jiného než jezdí po republice po přijímačkách. Bohužel se fakulty občas trefí sami sobě do termínu (já si i myslím, že to dělají schválně, ale nevím proč :D) a tak je člověk nucen si vybrat. Nevím jak to bylo letos, ale vždycky býval problém s kolizí termínů olomouckých a brněnských přijímaček a to je dost nepříjemné, jelikož tyto fakulty jsou docela blízko sebe a lidi si tuto přihlašovací kombinaci dávají hodně často. Každopádně mám pocit, že v Brně dovolují výběr termínů a pokud to jde, tak vám přidělí, který si zaškrtnete. Může se ale stát, že ne.

Je důležité si uvědomit, že každá fakulta má přijímačky úplně jiné. A to bývá ten kámen úrazu. Ale o tom více až v dalším článku.

MdC

Jak jsem se dostal k medicíně?

Jak jsem se dostal ke studiu medicíny

Už od školky se vás různí lidé v různou dobu ptají, čím chcete v budoucnu být, co chcete dělat až budete dospělí a samostatní. Já to měl jak na horské dráze. Po každé zatáčce, která reprezentuje asi 3 měsíce, následuje nová myšlenka na to, co budu určitě dělat až budu velký. Roky plynuly a postupně se mi měnila afinita k budoucímu zaměstnání podle toho, co mě zrovna v ten moment bavilo.

Pamatuju si, že jedno z prvotních přemýšlení skončilo asi v pěti letech ve školce u archeologa, protože vykopává dinosaury. Já měl doma asi tři velké krabice z IKEA, které byly plné těchto potvor, takže se není čemu divit. Mé úžasné představy smetla ze stolu věta mého strýce. Jednoho příjemného letního odpoledne se mě tak napůl zeptal: "To se chceš celý život hrabat v zemi?". To mě trošku zaskočilo. Byl jsem hrozně malý, ale i přesto mi informace o doživotním hrabání v zemi byla snad známá. Přesto se tento incident stal jediným důvodem, proč jsem záměr stát se archeologem - paleontologem opustil. 

Trošku mi to připomíná situaci, když vám dospělí řeknou, že Ježíšek neexistuje. Vy sice tak nějak tušíte, že ty dárky asi balila mamka, protože poznáte její písmo ma štítcích nalepených na balícím papíru, ale přesto nějak doufáte, že Ježíšek tu roli sehrál a dál nad tím nepřemýšlíte. A najednou jak kdyby někdo sfouknul svíčku. A kouzlo je pryč.

Na základní škole jsem chtěl být učitelem, ale to mě velmi brzy opustilo (hlavně po sledování chování mých neskutečně nehodných spolužáků). Pět let základky mi stačilo až až, takže jsem se vydal na osmiletý gympl. Vzpomínám si, že byl pro mě obrovský šok systém školy a velkým odpočívacím dnem byl čtvrtek. To jsem chodil do ZUŠky na výtvarku kreslit. A kreslení mě bavilo. Postupně jsem si začal pohrávat s myšlenkou vydání se na nějaký umělecký obor. Přemýšlel jsem nad grafikou nebo architekturou a měl jsem silnou podporu ze strany mé učitelky, vnučky poměrně slavného výtvarníka. Nemyslím si, že mám něco jako talent. A ona byla asi spíš ráda, že má někdo o tuto kariéru zájem. Paní učitelku jsem ale nenásledoval a zůstal na gymplu i přes uvažovaný odchod na uměleckou. 

Část života mě bavila i astronomie, ale tam byla problémem fyzika, se kterou jsem se celý gympl jenom trápil, protože mě hrozně nebavila. 

No a pak se to stalo. Jednoho dopoledne o zimních prázdninách v prváku na gymplu jsem prohledával blogy, které byly tehdy populární a zaujala mě stránka s přehledem medických blogů. Kliknul jsem na jeden odkaz a už to nešlo zastavit. Četl jsem o pitvách, o nekonečném učení, o nekonečném nadšení. Zaujalo mě to. A to dost.

Měl jsem z těch článků takový obtížně popsatelný pocit. Asi takový, jako když čtete Harryho Pottera, představujete si, jak vypadají Bradavice a pak si uvědomíte, že Bradavice opravdu existují. A jde se na ně přihlásit.

V průběhu dalších měsíců jsem přečetl snad každý blog o studiu medicíny, který v té době existoval. Tehdy se obecně blogy stále těšily velkému počtu čtenářů, takže i něco tak specifického jak medický blog existoval v mnoha provedením na mnoha stránkách.

A tak se mě medicína chytla a už nepustila. Ve třeťáku jsem v rámci dne otevřených dveří navštívil lékařskou fakultu v Brně a kampus mě uchvátil. Tady chci jednou studovat. Ale to mě čekala ještě dlouhá cesta – průchod přes přijímačky.

Článek o přijímačkách plánuji dělat zvlášť. 

Proč mě to baví

Medicína je dost široký obor. Na našem oboru se studuje dost velká část přírodních věd a ty já teda moc moc rád. Netrpím takovým tím samožerským názorem, že humanitní vědy jsou k ničemu, protože mě taky docela baví. Jenom mi dělalo (například v základech společenských věd) problém naučit se na testy, protože mi to vůbec nelezlo do hlavy. Naopak dějepis se mi učil vždy dobře - příběhy mám moc rád.

Vždycky mě bavila buňka, viry a bakterie a když jsem byl menší tak i zvířata. Všichni spolužáci se vždy těšili na biologii člověka a mě to nějak příliš netankovalo. Musím se přiznat, že člověk mě začal bavit až na medicíně. Nevím jestli to nebylo náhodou tím, že mě učitelé nedokázali zaujmout. Taky podle mě hraje roli, že jsem pochopil až teď ve škole spoustu zajímavých věcí a když něco chápu, tak si to užívám :D.

Obvyklé dilema je ještě rozhodnutí mezi všeobecným a zubním lékařstvím (to se studuje zvlášť). Já to měl docela jasné, protože na lékařství mám rád právě tu multioborovost a přihlášením se na zubní bych si zavřel cestu do spousty typů zaměstnání. A upřímně, zuby mě zas tak nezajímají :D

Častá otázka na studenty medicíny je jaký obor by chtěli dál dělat. Upřímně, netroufám si tipovat, protože nic mě zatím nezaujalo tak moc, že bych si řekl, že na sto procent tohle. A ani rámcově moc nevím, bojím se, že praxe v daném oboru se dost liší od toho co člověk vidí zvenčí. A asi to tak i je.

Bonusem pro mě je pomoc lidem. To je asi největší klišé, které se kolem medicíny pohybuje. Je mi to líto, ale bohužel pokud chce někdo primárně pomáhat lidem, tak většinou na medicíně brzo končí. Učiva je v prvním třech letech tak moc a praxí tak málo, že tato motivace prostě nestačí. Musí vás obecně bavit přírodní vědy a pak to nějak jde. 

Dá se to ještě ilustrovat na veterinárním lékařství. Tam jsou zase pověstní lidé, co mají rádi zvířátka, tak to jdou zkusit. Nestačí to, musí vás opravdu bavit studium a to často člověk zjišťuje po nástupu do školy.

Jak se mi teď daří

Teď končím druhý ročník a musím říct, že druhák byl pro mě psychicky fakt náročný. Je to teda hlavně kvůlu covidu. Zavřené podniky mi znemožnily si každý týden odpočinout jediným způsobem, který mě odpravdu od učení odpojí - pokec s přáteli u piva/dalších nápojů. 

Jinak školu mám stále rád. Jenom je jí už trošku moc a dva měsíce učení v kuse už opravdu nedávám. Jsem stále nevyspalý a nemůžu nikam chodit, protože na stole mi stále leží nespočetné množství papírů. Snad všechno rychle dokončím a vrhnu se na příjemnější část zkouškového - totiž na prázdniny :D.

MdC